Piloti a letadla

.

        Jak jsem už napsal, jsem jedním z mnoha z naší generace, kteří jako kluci obdivovali letadla a piloty, kteří na nich létali. Jsem jedním z těch, kterým se i s mnoha náhodami podařilo dostat se k létání a u toho zůstat až do penze... 
        V našich letech to nebylo tak úplně něco výjimečného a složitého přihlásit se tehdy do Svazarmu někde na letišti a začít létat. Pocházím z Drahotuš, které jsou dnes součástí Hranic na Moravě a letiště bylo za humny. Od útlých let jsme trávili část svých klukovských aktivit na letišti. Měli jsme tam své idoly piloty a nádherné Krajánky, Bejbinu, Glajtry, Kmotra, Jeřába, Luňáka, Šohaje  všeho druhu, Pionýry a taky naviják Herkules a Erenu a o Pajprovi, Junákovi a Stočtyrce ani nemluvě. A pánové Ratiborský, Skrejval, Ditrich, Jára, Aleš a Honza Kratochvílové, Stáhalík, Janíček a mnoho dalších pilotů byli pro nás mistři vzduchu a povětří. Zažili jsme mnoho vzrušujících zážitků od balancování na Glajtru, pojezdu, nízkých skoků, vyšších skoků, přeseknutých lan na navijáku při nepodařených startech větroňů až po menší a větší pády a nehody. Před našima očima rozbitého šedého Krajánka, nepodařené přistání v terénu s pětadvacítkou Šohajem, loopingů všech typů i těch, které to nesměly. Motali jsme se na letišti a nikdo nás nevyháněl, nějak si na nás zvykli. Pak jednou byl letecký den, bylo mi asi dvanáct, doma jsem vyžebral 15Kčs a zaplatil jsem si vyhlídkový let na motorové mašině.  A tak pan Šulc na Z-22 Junák mi ukázal, že ve vzduchu je to krásné a že mi není špatně a že bych někdy třeba mohl, ale trochu  jsem si nebyl jist. Pak přišly telecí léta dospívání, hrál jsem házenou, začal jsem dojíždět na  průmyslovku do Přerova, nebyl čas a letiště nějak ustoupilo do pozadí. To až začal můj brácha Zdenek, o dva roky starší, docházet na letiště na plachtařskou teorii, znovu jsem začal dění na letišti sledovat. Jeho první starty, pokroky, úspěšné i  neúspěšné  pokusy  v disciplinách na stříbrné C. Taky jeho tykání s některými našimi idoly, čímž stoupal v mých očích na jejich úroveň. Říkal jsem si, že bych na to neměl.
       Když mi bylo patnáct, a pro lítání jsem byl dospělým, přihlásil jsem se na plachtařskou teorii taky. Po zkouškách z teorie, která probíhala v zimě 1956 přišlo jaro a mělo se začít s plachtařským výcvikem. Ale brácha přišel domů s tím, že se začne s motorovým výcvikem branců a že zájemci budou jezdit do Prahy na ÚLZ na přijímací prohlídky. A že náčelník říkal, že můžu jet taky. Ať jedu, je to zadarmo. Uvažoval jsem. V Praze jsem ještě nebyl a hned tak bych se tam nedostal a tady je příležitost . Skoro všichni už měli nějaké letecké zkušenosti a všichni byli starší. Jel taky brácha a kluci z jeho party plachtařů.  Celkem  z kraje asi 40 lidí. Ani jsem nepromýšlel, kdyby náhodou, chtěl jsem vidět matičku Prahu, kluk z moravské vísky  se tam těžko dostane. S mými astmatickými průduškami, léčenými v mnoha ozdravovnách jsem těžko prošel na plachtařský výcvik v Olomoucké vojenské nemocnici, v Praze mi to nemůže projít.  Na  Úelzetu  jsem byl z toho dost vyplašený, ale přesto se mi to nezdálo být nějak složité. Psychologické testy, až na zaškrtávání červenomodrou tužkou diktovaných čísel taky docela šly. No a když jsem se dověděl, že jsem z těch mnoha jedním z šesti úspěšných, tak jsem tomu ani nevěřil a nedomýšlel jsem, co to znamená. Vždyť jsem ani nechtěl, a motorový výcvik bez plachtařského? To jsem ani nevěděl, že to jde. A branecký výcvik? To budu muset na vojnu a já a voják? Puberťák a flegmatik? Brácha prošel taky, bylo mu sedmnáct, na vojnu se cítil, a směřoval tam svoji budoucnost. Ono to nějak dopadne, mladí takové osudové věci moc neřeší.  Život šel dál.                                                                
                                                                                                                                                                                 V. Havner