Něco z historie, příhody, zážitky

Kanec na letišti a jiné příhody z pera St. Michnera

Kanec na letišti a jiné příhody z pera St. Michnera05.03.2011 


                  Kanec  na letišti.
      Bylo jaro a psal se rok  asi 1962 nebo 1963, sloužil jsem tehdy v Brně. Sluníčko svítilo, ptáci zpívali a brněnští piloti zvyšovali svoje bojové umění pro posílení míru na světě, protože měli zrovna letový den. Motory letadel hřměly, lidé nadávali na hluk, jenom řídící létání si pochvaloval při odškrtávání letů v plánovací tabulce, když tu najednou – ouha. Po betonové dráze ve směru startu si kráčel kanec. Aby nedošlo k mýlce, kanců bylo na letišti dost, ale ten, o kterém je řeč, měl čtyři nohy a myslivci tomu říkali divočák. Prošel celou startovací dráhu a šel zalehnout do malého remízku, který byl asi 150m jižně dráhy. Řídící létání okamžitě zastavil létání a pověřil plukovní i praporní nimrody ať zasáhnou a dal jim možnost v pracovní době ulovit pěknou trofej. Většina dotyčných naskákala do aut, svobodárenští na kola a ujížděli se ozbrojit a patřičně vybavit. Tehdejší esenbáci měli asi ten den volno, nebo školení, protože nikdo z řidičů, ačkoliv se snažili být první doma a zpět na letišti, nebyl pokutován za rychlou jízdu v uzavřené obci – Brně.  Většina jich přijela nejen vyzbrojena, ale i v mysliveckém, s nezbytným kloboučkem. Během chvíle obstoupili remízek i s kancem a protože jich bylo víc jako zajíců v celém jihomoravském kraji, neměl mít divočák šanci na další život. Dělali kravál, až kance vzbudili. Ten se zvedl, protřel si oči a důstojně odkráčel kruhovou obranou nimrodů směrem k Tuřanům. Nepadla ani rána, protože lovci byli tak nahusto, že by se byli vzájemně postříleli. A po průchodu špalírem střelci nestříleli, protože kanec si to namířil k nejbližším obytným budovám Tuřan. Proto nimrodi pouze smekli přinesené kloboučky, dali pušky na ramena a za debaty kam by se kdo trefil, kdyby to bývalo šlo, odešli plnit započaté úkoly obrany vlasti.  

     Nejvíce práce po této kančí akci měla v dalších dnech paní Prášilová ze spisovny, která nosila z pošty hlavně kpt Hortovi, který byl znám mezi piloty u celého letectva jako vášnivý myslivec, telegramy, dopisy a úmrtní oznámení tohoto typu:  "S hlubokým smutkem oznamujeme, že v Tuřanech na návsi  byl nalezen mrtvý divočák. Přivolaný veterinář, který pátral po příčině smrti zjistil, že dotyčný  kňour  praskl smíchy."  I ostatní pošta se nesla v tomto duchu. Inu neštěstí druhých vždy potěší.                                                    

                                                              Malacky 1955.
     V roce 1955 jsme byli s celým stíhacím plukem na letišti Kuchyňa u Malacek na Slovensku dolétat letouny Messerschmit 109, tedy CS-109. Z důvodu únavy materiálu byla na těchto letounech nařízena různá omezení. Snažili jsme se tam nalétat co nejvíce hodin a protože poblíž letiště byla známá letecká střelnice, tak i splnit co nejvíce střeleb na pozemní cíl, vlečný terč i nejvíc bombardování. Kvůli bezpečnosti bylo nařízeno překlápět páčku spouště zbraním až ve zteči. Protože nařízení jsou od toho aby se nedodržovala , překlopil jeden z pilotů na střelnici páčku hned v zatáčce do zteče, aby se potom nezdržoval. Při překlápění nedával pozor a kulomety začaly střílet. Jak na potvoru byla v tom směru dřevěná věž řídícího střelby a trefil se přesně. Začaly létat třísky a velitel pluku ve funkci řídícího střelby v pudu sebezáchovy skočil dolů. A protože zapomněl na para kotoul, zlomil si obě nohy. Skončilo to tak, že velitele odvezli do Bratislavy do nemocnice a mladého pilota odvedli na tři dny do basy.
    Jindy při bombardování hlásil pilot, že prostoru terče se pohybuje člověk. Do přísně uzavřeného prostoru hned vyrazila skupina a přistihla tam místního cikána, který bomby sbíral a odnášel na trakař, který měl na okraji lesa. Cvičné bomby byly betonové, 25kg těžké a měly v sobě jen kouřovou náplň s roznětkou aby bylo vidět kam dopadnou. Když se chlapa ptali co v tak nebezpečném místě dělal, vylezlo z něj, že betonky, které  se nerozbily sbírá, ve vesnici je o ně zájem, tak je prodává. Po vysvětlení, co by se mu mohlo stát (někdy se bombardovalo i ostrými ), prohlásil, že piloti o něm vědí a dávají pozor. Někteří prý jsou tak hodní, že mu je házejí až k lesu, aby mu ušetřili práci. To už vyšetřovatelé padli do kolen a nebyli schopni klást další otázky. Ti, kteří netrefili, byli neúspěšní,  byli u cikána hodní a dělali mu schválně radost. Tady byl zárodek dnešních úspěšných podnikatelů i když se tehdy o podnikání nemluvilo. A kolik bylo v obci Kuchyňa krásných plůtků z betonových pum! Tomu se říká využití válečných prostředků k mírovým účelům.
    Pro upřesnění:  Jednalo se o starou střelnici jižně od letiště. Ta nynější byla vybudována později

.
                                                     Ženil se nám kamarád.
      Láska je láska, řekl si zamilovaný mladý pilot Karel a rozhodl se, že se ožení. Aby to neměl daleko, vybral si slečnu z vesnice poblíž letiště.Požádal si o dovolenou, aby mohl v klidu zažít nejen svatební obřad a vše co k tomu patří, ale řádně si užít i svatební noc. A protože jsme byli kamarádi a ještě k tomu z jednoho roje řekl nám: „Kluci, zítra se žením. Vyfasujte si studenou stravu a přijďte na svatbu. Nemusíte chodit hned dopoledne, na Národní výbor nemusíte a do kostela taky ne, ten by na vás spadnul, vy neznabohové. Přijďte až odpoledne, to bude tak akorát.“ Nejprve se nám protáhly obličeje, protože jsme si dělali chutě na knedlíčkovou polívku a svíčkovou, ale potom jsme uznali, že to vymyslel dobře. Kolem poledne jsme snědli studenou stravu a odpoledne vyrazili popřát štěstí a dlouhá léta novomanželům.
     Svatební veselice byla v domě rodičů nevěsty a hned po příchodu se nás ujal bratr nevěsty. Protože se nedalo přát novomanželům s prázdnou sklenicí, nalil nám „hrjatů“, což byla lavorovice smíchaná s rumem, oslazená karamelem a ohřátá na správnou teplotu. Bylo to na Slovensku. Pilo se to dobře, brácha nevěsty dohlížel, aby nebylo prázdno a hned naléval. Za chvíli drink začal působit a my pomalu nevěděli  kdo je nevěsta a kdo ženich.  Jenže, když je příjem, musí být i vydání. Vyšli jsme proto všichni tři kamarádi na dvorek trochu odlít. Stoupli jsme si k hnojišti na jeho obrubník a pro větší stabilitu jsme se drželi kolem ramen a za sako uniformy. Nevím, kdo tehdy zavrávoral, ale vím, že jsme do té močůvky spadli všichni tři. Naštěstí poblíž tekla řeka, vlezli jsme do ní, abychom vyplavili z bot a kalhot páchnoucí nadělení. Když už byla zima, vylili jsme vodu z bot, vyždímali nohavice a šli jsme znovu na svatbu, aby nás nepostrádali. Sotva jsme tam vešli, matka nevěsty řekla: „Boha chlapci, vy smrdítě!  Zlečtě si nohavice, já vám ich vyperiem.“ Udělali jsme doporučené a zbytek svatby jsme prožili na svatbě v trenýrkách. Saka jsme si ale nechali i s hodnostním označením, aby byla zachována důstojnost svatebního dne.
    Že toho byla druhý den plná kasárna ani nemusím říkat. Kdo nás potkal, ten se chytal za nos a ptal se, kdy zase půjdeme na svatbu. My jsme si chytání za nos zdůvodnili, že všichni najednou dostali rýmu. No co se dá dělat, v životě se často něco stane jinak, než bychom si přáli.

                                                          Dvojčata

    Šestý stíhací pluk (o kterém je řeč) byl v té době hodně mladý.  Velitelům na štábu pluku bylo kolem třiceti, jinak samí mladí kluci kolem dvaceti. Někteří ale z nedočkavosti manželských slastí  už byli ženatí. Jedním z nich byl i Josef, zvaný Picas. Byl ženatý a navíc čekal rodinu. Jeho manželka bydlela ve středních Čechách, Picas sloužil na středním Slovensku, v Hajníkách. O svém rozmnožení vyprávěl  všem, od velitele pluku až po posledního mechanika na letišti.

    Jednou naše parta mladých pilotů si vyjela na pivo do Zvolena. Popili jsme, nálada byla povznešená a při návratu, když jsme šli kolem pošty kdosi navrhl, že uděláme Picasovi radost, když nešel s námi. Od slov nebylo daleko k činu. Za chvíli šel do Hajník telegram, že se Josefovi narodila dvojčata. Aby zpráva byla věrohodná, byla tam i takticko technická data dvojčat. Paní na poště když viděla rozjařené tváře, nás upozornila, že takovou zprávu nemůže odeslat, telegram nakonec přece jen poslala. Samozřejmě, když dvojčata, tak kluk a holka. Když jsme se pozdě večer vrátili na svobodárnu, oslava už byla v plném proudu. Poplácali jsme oslavence po ramenou, jaký je machr, poblahopřáli a na jeho přání se taky zúčastnili oslavy. Hned ráno běžel „otec“ za velitelem žádat o opuštění posádky s návštěvou rodiny. To už nám začalo docházet, co jsme způsobili. Šli jsme za velitelem, všechno jsme mu řekli a prosili aby Picasa nepustil. Velitel tomu nechtěl věřit a pěkně nás zpucoval.  Když jsme pravdu řekli Josefovi, uvěřil až tehdy, když vzal telegram a přečetl si odkud byl telegram poslaný, ze Zvolena. Když mu všechno došlo, seklo to s ním tak, že musel na ošetřovnu. To se sevřel zadek zase nám, když jsme viděli, jak špatně vypadá. Nakonec všechno dobře dopadlo, za čtrnáct dní dostal telegram z Čech, že má sice nedonošenou, ale zdravou holčičku. Tentokrát pro jistotu zkontroloval místo odeslání a byl šťastný, že je opravdu otcem. Abychom odčinili předchozí patálie, uspořádali jsme oslavu narození dcerušky zase my. A byla velká.

     Od té doby kdo čekal narození potomka, domluvil si předem přesný slovosled na telegramu. Jó mobily tehdy nebyly a telefon jedině na poště. Už se to samozřejmě nikdy neopakovalo, Picas to nakonec vzal s humorem. Po letech, když jsme se potkali v Praze na ÚLZ, tak mi při loučení řekl „ jó a dvojčata rostou a jsou v pořádku, vy bejci!“

          
                                                                                                                           St. Michner                                    

Partner stránek RECALL s.r.o. Hlídač osobních věcí Příslušenství pro smartphony Pivovar Horní Chrášťany
E-target