Navigace

Vyhledávání


Anketa

Jak jste se dostali na tyto stránky?
1. Doporučil mi je známý
39.0%
2. Přes vyhledávače
28.8%
3. Náhodou
32.3%
Celkem hlasovalo: 3032

Náhodná fotografie

bez popisu

Něco z historie, příhody, zážitky

Moje největší klika

Moje největší klika31.03.2011 


 

                            Moje největší klika

     Na začátku roku 1955 jsme v posledním ročníku Leteckého učiliště zahájili na letišti Prostějov 2 – Stichovice výcvik v letounech Avia S-199, což byly modifikované německé Messerschmitty  Me-109. Bohužel, stihli jsme v nich absolvovat každý nanejvýš tak pět letů s instruktorem ve dvoumístné verzi CS-199, když byl vydán rozkaz „mezky“ stáhnout z provozu a my se nedostali ani na první sólo! Jako náhradu, pro budoucí stíhače dost problematickou, jsme dostali sovětské Iljušiny Il-10, v čs. označení B-33. „Kombajn, jak se mu pro drsný zvuk motoru i technické zpracování říkalo, nebyl žádná stíhačka, ale opancéřovaný bitevník, vážící dvakrát tolik co lehký mezek, ale taky poháněný k tomu přiměřeným motorem o 2000 HP s neuvěřitelným obsahem válců čtyřicet a půl litru.                          

    S tímto strojem, už celkem slušně na něm vyškolen, jsem v létě toho roku odstartoval plnit nějaký běžný úkol podle výcvikové osnovy. Ještě jsem ale ani nenastoupal do předepsané výšky, když jsem pocítil, že motor nějak nepodává požadovaný výkon, ačkoliv jsem posunoval plynovou páku stále víc kupředu. Pohled na indikátory plnícího tlaku i tlaku oleje mne pak přiměl rychle otočit domů, oba ukazovaly menší hodnoty, než měly být! Od letiště jsem byl vzdálen jen pár minut letu a motor běžel, takže to nevypadalo nijak dramaticky, nebýt ale další komplikace. Z motoru, zřejmě nějak poškozeného, začal stříkat olej. Nejdřív jen po kapkách, ty ale houstly, a proud vzduchu je rozmazával po předních sklech kabiny. Než jsem doletěl nad letiště, byla přední skla už zcela neprůhledná a ven jsem viděl jenom do stran, když už jsem si odsunul malá, šoupací okénka, umístěná na úrovni uší pilota. Co dělat? Pošetilý nápad vystrčit okénkem hlavu jsem zavrhl hned poté, co jsem to zkusil nejdřív rukou a proud vzduchu mi ji málem přerazil. Situaci jsem samozřejmě hlásil řídícímu létání a ten se rozhodl pro následující řešení: můj letoun už viděl, tak mne svými pokyny usměrní do přistávacího pásma, bude mi radit i rozpočtem při klesání a konečné dosednutí na zem bych už pohledem byť jen bočním okénkem mohl zvládnout i sám.

    Takže rozhodnuto, a já nasadil na přistání. Situace se zatím nezhoršovala, motor pořád běžel i když zřetelně méně táhl, podvozek i klapky se vysunuly, po ose sestupu jsem klesal už mnohokrát a pamatoval si jakou kde mám mít výšku. Směr mi hlasem zatím ještě klidným upřesňoval ŘL V bodu vyrovnání mi pohled z levého okénka víceméně stačil, abych kombajnem příliš netřískl o zem, po dosednutí jsem hned motor vypnul a domníval se, že to nejhorší mám za sebou.

    Jenže to nejzajímavější mělo teprve přijít. Řídící létání sledoval můj letoun příliš z boku, pod velkým úhlem a správně mne nasměrovat se mu nepodařilo. Místo praporky vytyčeného přistávacího pásma (betonovou dráhu letiště nemělo) jsem přistál s pětitunovou mašinou ještě plnou paliva, s přistávací rychlostí 150 km/hod, na sám okraj letiště mezi všelijaké odstavné plochy, kde stály boudy, automobily i jiné technické prostředky a uprostřed toho všeho se tyčila budova letové kontroly, věž. Kousek před věží stála zaparkovaná Dakota a mne čekal výběh, dlouhý podle tabulek 900metrů! Zatím co všichni přihlížející sledovali finále mého přistání s rostoucím zděšením, já jsem zůstával relativně klidný, protože jsem nic netušil. Když se něco mihlo pár metrů od pravého křídla, vyhlížel jsem zrovna okénkem levým a pak zase obráceně. Nezaregistroval jsem ani průjezd kolem letové kontroly, ze které prý vojáci vyskakovali oknem ve strachu, že ji zbourám. Kudy ale jedu jsem měl zjistit už brzy. Vjel jsem totiž na odstavnou stojánku mezi dvě řady Dvoumotorových Sieblů 204 a projížděl mezi nimi jako generál špalírem nastoupivších vojáků. Siebly už se přehlídnout nedaly. Tam jsem si také vzpomněl, že tento špalír končí dvěma nebo třemi letouny postavenými napříč a že jedu  slepou uličkou.

Tady musím odbočit od děje a připomenout, že brzdění letounů s ostruhou se nesmí přehnat, protože tehdejší letadla neměly žádné ABS a zablokování kol mohlo vést v důsledku klopného momentu v lepším případě k očesání vrtule, v horším k zapíchnutí čumáku letadla, někdy i pilota do země.

     Teď mne ovšem všechna opatrnost přešla a ruční madlo ovládání brzd jsem stiskl naprosto bezohledně. Bylo štěstím, že v této fázi jsem už měl většinu toho nekonečného výběhu za sebou a rychlost letounu dost poklesla. Kombajn ujel se skřípěním brzd ještě několik desítek metrů a před letouny stojícími mi v cestě se konečně zastavil. Rychle jsem vyskočil z kabiny a pohled na můj letoun mi málem vyrazil dech. Předek letounu i s kabinou vypadal, jako právě vytažený ze sudu s olejem, vytékající olej syčel na rozžhavených výfucích a černý kouř, který od nich stoupal se mísil s bílou párou, která unikala z přehřáté chladicí instalace. Kombajn vypadal v té chvíli spíš jako Golem.

    Jenom ještě perličku na závěr. Za krátký čas se v Praze konal slavný letecký den za účasti vysokých vojenských i civilních činitelů a na ten jsem byl za odměnu vyslán s místenkou na hlavní tribunu. Letecký den byl krásný, ale po návratu mi staršina sdělil, že moji cestu do Prahy zapomněli dát do rozkazu, tudíž na ni nelze pohlížet jako na cestu služební a budu si ji muset dodatečně zaplatit. Z měsíčního žoldu 120Kčs žáka 1. ročníku LU to byla tehdy hračka. A to už je definitivně všechno.

                                                                                                                Jan Strakoš

 

Partner stránek RECALL s.r.o. Hlídač osobních věcí Příslušenství pro smartphony Pivovar Horní Chrášťany
E-target