Něco z historie, příhody, zážitky

Motorový výcvik - pokračování k článku

Motorový výcvik - pokračování k článku19.06.2011 


                             MOTOROVÝ VÝCVIK  (pokračování článku „K létání vlastně náhodou“)

     Bylo tedy rozhodnuto, že začnu motorový branecký výcvik na letounu C-105.  Jediným motorovým instruktorem v Drahotuších byl tehdy nový náčelník Karel Vejrosta a ve skupince jsem byl s bráchou Zdenkem,  Lálou Myslivcem, Jabachem  Smolkou  a jedním mladým klukem, kterého náčelník záhy vyhodil. Měl jsem tvrdou  konkurenci , protože kluci byli starší a až na toho mlaďase  byli vycvičení   plachtaři.  Jednou, když náčelník zalítával  stočtyrku, což se říkalo dvouplošníku C-104, vzal mě do přední kabiny, abych se ve vzduchu okoukal. Neokoukal. Protože to byl akrobat tělem i duší, po startu udělal pár výkrutů, otočil na hangár, kde stáli kluci, otočil na záda a na zádech tak maximálně v 10 metrech udělal průlet vedle hangáru. Když letoun odtlačoval, přetížením mi prskl nýt upevňující levý upínací pás. Náčelník když viděl, jak jsem před ním povylezl z kabiny, otočil to do normálního letu a přistál. Jako první let to bylo dobrý, ani jsem se neklepal, protože jsem z toho neměl rozum.

   Protože branci měli ve výcviku přednost, na podzim šli kluci do pilotky, já jsem začal lítat až o prázdninách. To byl rok 1957. A nebylo to lehké. Místo Trenéra C-105 jsem začal na Bikru C-106. Rozdíl byl v tom, že piloti seděli vedle sebe, mimo osu, hůř se mi držel směr, ale taky, že na mně náčelník mohl. Tehdy byla jiná doba, ve škole mě mlátila  třídní učitelka, ředitel na základce kvůli sběru,  mlátil nás farář, katecheta, doma rodiče taky trochu, tak teď jsem občas dostal jednu i ve stošestce. I na nohách jsem měl jednou modřiny, když jsem špatně držel směr při startu. V pracovním sešitě, který mám schovaný , můžu i dnes číst hrubá práce s řídící pákou, plynem, nohama. Náčelník měl specifické metody a musel jsem si například napsat do pracovní knížky, jak se to tehdy jmenovalo, "nesmírně tupý na nožní řízení", nebo"při přistání chtěl velkou rychlostí vrazit do země". Můžu doložit. Když jednou zjistil, že lítám v traktorech, což byly boty s gumovou vysokou podrážkou, po přistání mi je zul, otevřel kabinu a vyhodil je. Další okruhy jsem letěl v ponožkách a večer jsem po letišti hledal traktorky. Další letový den mě učil držet směr při startu a přistání tak, že jsem odstartoval, ve 30 metrech převzal řízení, udělal souvratovou zatáčku a řekl  přistávej. Po dosednutí plný plyn a startuj. Protože jsme byli  jediní  ve  vzduchu  tak jsme to zopákli asi patnáctkrát. Byl jsem už tak z toho zblblý, že jsem při přiistání spadl trochu z výšky a zarazili jsme ostruhu do trupu. To bylo volů, ču…..,  pitomců, hovad, náča řvát uměl.  Tehdy to byla základní metoda výcviku pilotů. Můj názor. Co jsem tak pozoroval okolo, instruktoři řvali tehdy skoro všichni. Jeden tehdy známý pilot z Olomouce,  byl na zemi slyšet z větroně po celém okruhu, když k nám přijel přezkušovat. To byl hlas! Na C-stopětce to už bylo lepší, ale ne dokonalé. Náčelník nám nařídil nosit do eroplánu  německou síťovanou  haubnu, abychom si zvykli, až budeme létat na vojně. Šňůra mi visela vzadu na haubně, nebyla kam připojit. Jednou se zase náčelník za letu rozčílil, odpoutal se a začal mě bušit zástrčkou ze zadu do hlavy. Já jsem zatrucoval, přestal řídit a Trenér padal k zemi. Náčelník pád vybral a po přistání na mě hrozně křičel a vyhodil mě z letiště,  atˇuž nechodím. Tak jsem šel, už jsem toho měl dost.  Náča vydržel asi dva dny, vlastně jsem byl taky jeho živobytí, musel vlasti vycvičit určitý počet jejich obránců a těžko by někomu vysvětloval, proč mě vyhodil. A protože jsme bydleli asi tři sta metrů od hangáru, přišel tátu poprosit, abych nedělal drahoty a přišel si zalítat. Věděl, že se mi v noci zdá o fialovém horizontu, jako kdysi jemu. Byl jsem jako každý puberťák taky trochu samorost,  bylo mi právě šestnáct. Zase tak hrozný to se mnou nebylo, s odstupem času si říkám, že takový tupec, jakého ze mně šéf dělal jsem nebyl, jen jsem mu trochu lezl na nervy.  Dokladem toho bylo, že jsem měl první výcvikový den podle pracovní knížky 12.7. a 13.8. jsem měl první sólo po okruhu. Vlastně jsem byl frajer ve svých šestnácti. A můj instruktor? Na zemi byl docela kamarád a správný chlap. Byl vynikající pilot, akrobat. Tehdy se na mistrovství republiky v letecké akrobacii umístil na 6. místě a to bylo vynikající, byla éra Kristy, Přikryla, Krenče, Skácelíka, Kadlčíka, Bláhy, Trebatického a dalších akrobatických es.

      Když jsem pak na vojně sednul do kabiny Jaka-11 a nikdo na mě neřval, byl jsem z toho nesvůj, musel jsem si na to zvykat, něco mi tam při tom lítání chybělo.  Na C-11 jsem dostal asi toho nejlepšího kantora, který tehdy v Prešově učil, npor J. Novotného, který mě vlastně jenom chválil, mluvil potichu a měl nás rád. Musím říct, že i na to se dá zvyknout, časem.  A takové učitele jsem měl i na patnáctkách. Nebyla to samozřejmost, protože i ve škole těch řvounů, kteří řvali od vsednutí do letadla do vypnutí motoru bylo dost. Já jsem si to odbyl v aeroklubu a letecký Bůh je spravedlivý.         
                                                                                                                                   
V. Havner

Partner stránek RECALL s.r.o. Hlídač osobních věcí Příslušenství pro smartphony Pivovar Horní Chrášťany
E-target